.

Říjen 2010

London X Paris

31. října 2010 v 15:34 | Niki Roselin |  Fashion

Jeden můj bláznivý nápad

29. října 2010 v 15:05 | Niki |  My little thing
Přemýšlela jsem co mám napsat. A pak mě nepadlo že, vám napíšu o sobě pár věcí, nevím jestli si to vůbec někdo přečte a když jo jestli mě budete pokládat za normální. Ale už jsem prostě taková .

newspaper :-)

27. října 2010 v 18:01 | Niki |  Fashion
old school

Snad jednou, doufám , toužím...nadpisy nejsou moje silná sránka :-)

26. října 2010 v 20:50 | Niki |  My little thing
Nejspíš jako malá jsem někomu vypadla s kočárku nebo jsem se uhodila do hlavy a tak nějak si to nepamatuji. Je to už skoro týden co jsem na to přišla. Ou jé. Chci být DOKTORKA přesněji řečeno anesteziolog. Jako malá ( menší , při mojí "výšce" je blbý říkat malá) jsem to měnila celkem často, nejdřív jsem chtěla být archeolog,veterinář, redaktorka, učitelka, baletka ( to mě díky baletu do který jsem rok chodila přešlo) a pak jsem nechtěla být nic jen si najít někoho krásného,mladého,hodného,věrného, milujícího a hlavně bohatého (HODNĚ) díky bohu, mě mé zlatokopnické nápady taky přešli. Chci stát na vlastních nohách,nezávislá, být svou paní a to by v tom posledním případě nešlo.
Ten pocit je úžasný, vědět na 110% čím chci být, ten druhý pocit už tak dokonalí není- nikdy to nezvládnu, nedostanu se na vysokou nebo ji nedodělám, nepůjde mi to nebo ještě hůř někoho zabiju. Teď bych si měla lisknout ( to stejně neudělám, na to se mám moc ráda) a říct si že, pokud budu chtít dokážu cokoliv. Cílevědomá jsem dost. Ale musím CHTÍT.
Ta představa mě v bílém plášti s vlasy stažených do drdolu a žijící s pocitem že jsem důležitá
a že, mě někdo potřebuje se mi moc zamlouvá. Ale taky hodně doktorů bývá opuštěných, toho bych se teoreticky mohla bát, no co když tak si koupím psa. Stejně si nedovedu představit , že by se mnou někdo chtěl být ( tím myšleno napořád).
Valnou většinu svého volného času teď zjišťuji co nejvíc podrobností o zdravotnictví , no jo a taky se teď nechávám inspirovat ,,bílými plášti" v televizi . Tak mi všichni držte palce, protože já hodlám za svůj sen bojovat.

Stuha

24. října 2010 v 20:33 | Niki |  Fashion
Je nám opravdu tenhle svět tak vzdálený?
Většinou říkám , že nevěřím v nic co není vědecky podložené, ale kdybych to teď tvrdila lhala bych. Věřím že je něco mezi nebem a zemí. Možná je nám to blíž než tušíme,
proplétá se to našimi životy jako hedvábná niť občas nás stáhne a občas pocítíme její hebkost ale propletená kolem krku nás vyděsí ne-li zabije. V tom světe není jen zlo musí tam být i dobrou aby to bylo vyvážené. Někteří lidé věří , že mají anděla strážného, jiní věří v démony, satany bůh ví co ještě. Já mám anděla strážného, ale není to nějaká mystická bytost, ale pouhý člověk. Člověk , který je mi od začátcích mého života vždy po boku, který tu je když ho potřebuji.
Kdo ví ,třeba opravdu existují Bradavice nebo rodina Cullenů. Ale nám smrtelníkům to bude navždy skryto, dál budeme spekulovat, bát se toho nebo toužit po jejich životě.
Kdybych měla fantasy k něčemu přirovnat, byla by to láska. Ta je stejně tajemná a záhadná. Cit který dokáže cítit jen člověk k druhému člověku, přijde nám jako by to byla naše puzzle.

Americká krása

18. října 2010 v 15:56 | Niki |  Time to write
Dneska jsem měla na stole položenou broskev( na tom by nebylo nic zvláštního) ale pak přišel můj čtyřnohý nejlepší přítel a za každou cenu ji chtěl, ale přitom cokoliv co alespoň trochu voní ovocem nesnáší. Pořád na mě štěkal, kňučel a vyl , tak jsem mu půlku dala. A on si k ní jednou čichl a přestala ho zajímat.
A pak mě došlo , že jsme všichni takoví. Neustále po něčem toužíme, za něčem se honíme a něco chceme. Ale pokaždé jak toho dosáhneme po chvíli nás přestane bavit a chceme víc. Místo toho abychom si užívali života, tak přemýšlíme co by jsme tak
chtěli a nemáme a nějak to do smrti přetrpíme. Ale kde je ten požitek ze života? Přece až budu ležet na smrtelný posteli nebudu myslet na to ,že mám Bugatti Veyron v garáži , ale na to co jsem za celí život prožila. Každý úspěch ( i maličký) bychom měli ocenit (popřípadě oslavit). Pochválit se a zkusit další, o tom přece život je.
Místo předstírání naší spokojenosti bychom se měli zeptat proč vlastně. Teprve jak se naučíme ocenit krásu maličkostí, hned se nám bude lépe dýchat.
Proč ten nadpis?
Protože, americká krása spočívá v tom, že oni to dokáží ocenit. Ne všichni se mají dobře. Někteří lidé mají život vážně mizerný, ale tím víc si ho váží. Pokud bych měla všechno , po čem jsem kdy toužila, byla bych vážně šťastná? Těžko, lidský mozek není ,,naprogramovaný" jen na štěstí. Nejlíp si štěstí váží ten, co ví jaké je to ho vůbec nemít. A v tom je to kouzlo.
Nežiju abych jedla a pila. Ale abych poznávala, toužila, milovala, žila. Většina mých kamarádek má takoví životní
sen: tak nějak vystudovat, vdát se a založit rodinu. To je ale tak trochu nuda. Co třeba být pilotem nebo kosmonautem? Princeznou?
Mám svůj sen. A udělám VŠECHNO proto aby se mi jednoho krásného dne splnil.

Cesta do neznáma

13. října 2010 v 19:44 | Niki |  Time to write
Tak nějak nevím co vám dneska napíšu. Nakonec po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla , že vám zveřejním jednu povídku, co jsem měla do školy, tam měla veliký úspěch tak snad se bude líbit i vám.
Je to už nějak nějaký pátek co se mi tohle stalo. Ale zapomenout na to nejde ani kdybych sebevíc chtěla. Vlastně ani nechci. Takový zážitek, jen tak někdo nemá.
Všechno to začalo na moje šestnácté narozeniny. Kdy jsem dostala starý skůtr po otci, ano neobvyklí dárek pro šestnáctiletou dívku. Ale nemohla jsem na něm jezdit , až po tom, co si udělám řidičák.
Jednoho provoněného jarního dne jsem se rozhodla skůtr zkusit. Přece ho nenechám jen tak stát v garáži, ale musela jsem počkat až budou rodiče pryč. Až konečně nasedli do auta a vydali se na cestu k babičce. Hned jsem popadla ten můj milovaný stroj a nasedla. Líbilo se mi jak mi vítr cuchal vlasy, cítila jsem se tak svobodná, nespoutaná. Z ničeho nic, kde se vzal tu se vzal, na polní cestě mě před koly přeběhl zajíc. Nechtěla jsem ho srazit. Smýkla jsem, ztratila rovnováhu a spadla. Nic mi nebylo, jen se mi točila hlava a skůtr taky nějaký ten škrábanec utrpěl. Musela jsem se rychle vrátit , aby rodiče nic nepoznali a taky že ne. Od té nehody se bolest hlavy zhoršovala, začínala být nesnesitelná, často mě bývalo špatně.
Jednoho dne, vůbec nevím jak se to stalo , prostě jsem se vznášela nad svým tělem. Viděla jsem se bezvládně ležet na nemocničním lůžku jak kolem mě všichni pobíhali , byla jsem tak bez braná.
Něco mě táhlo od mého pryč, bylo to silnější než já. Najednou jsem uslyšela hudbu, takovou jsem nikdy ve svém životě neslyšela, byla tak krásná. Viděla jsem tunel a na konci světlo. Čím víc jsem se blížila , tím lépe jsem začala rozeznávat obrysy a pak uviděla krásnou prosluněnou krajinu s lidmi, kteří měli tak blažený výraz ve tváři. Chtělo se mi tam běžet. Ale najednou hudba utichla a já uslyšela plačící hlas mojí maminky. Trhalo mě to srdce. Přece nemohu takhle odejít a nechat ji tu. Cítila jsem její lásku a spalující neštěstí. Už jsem o ten ráj nestála, bez milovaných lidí by byl bezvýznamný, chtěla jsem být jen s ní.po chvíli jsem začala cítit svoje tělo. Slyšela jsem naříkání.
Pak bylo dlouho ticho a tma.
.
.
.
Když jsem otevřela oči, viděla jsem snad tu nejčastější tvář. Musela jsem se štěstím smát. V životě jsem si už přála mnoho věcí. Některé byli hodně neobvyklé. Ale ten nejúžasnější dar co jsem kdy dostala, byla druhá šance žít. Protože život sám o sobě je ten nejlepší dar.


zoufalství a beznaděj - 2. část

10. října 2010 v 20:59 | Niki |  Time to write
Dávám vám jsem fotky slíbené ze včerejška. Je to nic moc kvalita. Všechna beznaděj tohoto místa nešla vyfotit, to by jste museli vidět. Je to tam tak smutné, tak mrtvé. Umřelo moje místo. Takové nikde není. Nejhorší na tom je , že to teprve začalo celí větrolam se vykácí ale všechny stromy jsou tam prý zdravé a všechno se to dělá kvůli debilní cyklostezce. Která stejně měla vést okolo lesíku. Jsem s toho tak rozčílená je to tak hrozný pocit, když mi to kácí před nosem, ale já nemůžu vůbec nic dělat ( chtěla jsem se přivázat ke stromu, ale to mě rodiče zakázali a stejně k čemu by to bylo dobré? Akorát bych na sebe upozornila a to je tak všechno, lesu bych nepomohla) větší bezmoc jsem snad ve svém krátkém životě nezažila. Kazí mě to pořád náladu a nemyslím na nic jiného.
Dneska jsem se tam byla zase podívat. V normálně klidném větrolamu , kde není ani živáčka za tu hodinu co jsem tam byla, jsem potkala 11 lidí co se tam šli podívat. Jak jsem se tak dneska dívala s okna s kterého mám výhled na cestu , která vede k lesu, byla frekventovaná asi jako státní silnice. A s toho mám alespoň maličkou radost, že to zajímá i ostatní a ne jen mě.
Zítra se bude v těžení pokračovat, mají to vyznačené na stromu až kam, že to bude až k mezi vám asi nic neříká, ale řeknu vám že je to pořádný kus. Musela jsem se ze svým lesem rozloučit, chodila jsem po cestě a prostě brečela, povídala jsem si se stromy, hladila je a obímala. Pak jsem se o jeden opřela a dostala strašnej záchvat breku. Doufám že mě nikdo neviděl, mysleli by si , že jsem psychopat.

obrovská ztáta ...

9. října 2010 v 21:33 | Niki |  Time to write
Dneska jsem byla na procházce s mým nejlepším čtyřnohým přítelem. Chtěla jsem jít do větrolamu, ale už s cesty , která vede nad naší zahradou vypadal divně. Něco mi tam pořád chybělo. Jak jsem se přiblížila blíž pochopila jsem co. Ale to nejhorší mě teprve čekalo. V tu chvíli bych byla raději kdyby do mě ohodil blesk. On už tam totiž žádný les nebyl, jen dlouhá a široká mýtina,všude plno spadaných větví, polámaných stromů a pařezů a to jen pro to ,že tu má vést nějaká debilní cyklosteska.Krása tohoto místa zemřela. Místa, co jsem tolik milovala. Pár metrů od tud jsem dostala snad tu nejkrásnější otázku mého života, od místa kudy jsem chodila každý den na procházku ze psem,od místa kde jsem se někdy tak bála a od místa co se změnilo k nepoznání. Když jsem to všechno viděla neubránila jsem se slzám, mnoho slzám. Nikdo nikdy to nemůže dát nazpět. Naposledy jsem tam byla ve čtvrtek, chodila jsem se tam vždycky uklidnit, a toto místo to dokázalo lépe než mléčná čokoláda. Nejkrásněji tam je v tuto dobu na podzim, kdy je všechno takové barevné a cesta plná spadaného listí , které tak příjemně šustí , když tudy jdete. V zimě to tu zase vypadá jako vystřižené s pohádky o Mrazíkovi. Na jaře působí nejveseleji, první místo, kde je všechno tak zelené, tak živé. A v létě tu býval tak příjemný chládek, ale taky komáři.
Ale teď už tam nic tak kouzelného nebude. Jen pitomá steska , po které stejně nikdo jezdit nebude. Snad. Já teda rozhodně ne. Kvůli tomu , že si to nějaký imbecil nemůže objet jinudy, toto místo dostalo smrtelnou ránu. A jestli si náš ,,milovaný" starosta myslel , kdo ví co pro nás nedělá, tak se dost spletl, jsem si docela jistá , že s mojí domoviny ho nikdo volit nebude. Holt nepromyšlený tah před volbami, ale dobře mu tak, mám sto chutí mu přinejmenším plivnout do obličeje. Ale to nejabsurdnější na tom je , že tu bydlí taky. A ničí to tu.
Myslím si , že u mého názoru je celá moje vesnice.
Říká se , že teprve až něco ztratíme zjistíme jak to pro nás bylo důležité. Já za dnešek ztratila, nejoblíbenější místo, přijde mi , že jsem ztratila kus sebe, ztratila klid.


PS- zítra jsem dám nějaké fotky , dnes jsem u sebe neměla foťák.

Podzim

8. října 2010 v 15:21 | Niki
Podzim ,těžko bych hledala roční období , které bych milovala víc. Fascinuje mě na podzimu úplně všechno. Ale asi nejvíc mlha, a barevné listí .Je to takové tajuplné období, čas přemýšlení, čtení, čas vzpomínek. Není moc lidí co by ho měli rádi , pro jeho chlad a změnu tepla na zimu.Ale já ho vítám ,léto nemám vůbec ráda. Někde jsem četla , že na lidi podzim působí depresivně, u mě je to přesný opak. Asi se mnou není něco v pořádku. Nemůžu se nabažit procházkami v lese , když skrz zbarvené listí prosvítají sluneční paprsky. Jen tak chodit v mp3 v uších a nechat myšlenky bloudit. Mám ráda na něm ten vítr co mi rozfoukává vlasy. Taky na podzim se dostavuje moje mánie sbíraní listí a kaštanů, jako malá jsem chodila s babičkou na procházky a tam jsme sbírali listy a zakládali do knížek a s kaštanů dělali zvířátka. Není to tak dlouho co se mi do ruky dostala jedna pohádková knížka a našla jsem v ní jeden zapomenutý javoroví list, je tam skovaný už asi deset let. Tolik se za tu dobu změnilo. Já jsem se změnila… Jediná věc co se mi na něm nelíbí je brzký příchod mrazivé zimy. Ta už takhle magicky nostalgická není.



zklamaná,zoufalá, zlomená

1. října 2010 v 20:58 | Niki |  Time to write
Moje nálada je na bodu mrazu možná ještě níž. A málem jsem se utopila v soli. Stalo by se vůbec něco kdybych prostě nežila, kdybych se nikdy nenarodila chyběla bych vůbec někomu, byl by někdo smutný? Ne ! dneska jsem definitivně ztratila kamarádku ( no dá se
jí vůbec takhle říkat) a možná to nejcennější co jsem kdy měla (jeho) asi bych vám měla napsat o co jde. Měla jsem jednu kamarádku , znali jsme se snad celou věčnost a kolik jsme toho spolu zažili ani nemluvím. Ona o mě ví toho moc ( díky bohu ne všechno, někdy je lepší držet si lidi od těla, ať je to kdokoli) , ale jednu a dost bolestivou věc přece jenom věděla, že jsem před rokem ( a pár měsíců) ztratila nejlepší kamarádku ( ta ,,kamarádka" mi přebrala kluka- věřte mi že to od ní bylo moc velkorysé , vlastně mě zachránila, protože on to byl stejně kretén a jsem jí za to vděčná) ale tahle ,,kamarádka" věděla jak mě to v tu dobu bolelo, viděla mě trpět (nechci se teď litovat). Tak konečně jsem vám to alespoň trošku vysvětlila. Můj kluk má kamaráda a mě napadla druhá největší blbost v mém životě
, dát ho a tu ,,kamarádku" dohromady. Chodili jsem cekem často všichni ven, ale už v tu dobu jsem si všimla , že jí zajímá někdo úplně jiný ( nemusím snad vysvětlovat koho mám na mysli). Často s ním flirtovala nevím vůbec jestli si toho všiml,zesměšňovala mě, schválně mluvila o věcech o kterých nic nevím (motorky) a pořád machrovala. To už jsem věděla , že na ni začínám být alergická. Ale teď si udělala zálusk na M.. jezdí spolu autobusem a on ji vyprovází dom( mě by nedoprovodil), jsem si jistá , že s ním flirtuje. A vím jistě , že on mě to dělá s nějakého důvodu schválně. Oba ví , že mě to trápí, ale nenechají toho. Mám pak vůbec někomu takovému věřit o ní jsem to víceméně čekala ,ale od něj to bolí. Hodně. Copak není na celé zeměkouli někdo ,kdo by mě rozuměl? Kdo by mě měl opravdu rád? Komu bych mohla věřit?

změny

1. října 2010 v 15:20 | Niki
První říjnoví den. Já miluji podzim, ale není zase tak dokonalí. Moje představa dokonalosti je asi taková: velké francouzské okno do zahrady,pohovka kde budu sedět já s tím nejdokonalejším člověkem jakého znám, bude se k sobě tulit a dívat
se na déšť. Jak já bych chtěla , aby se to stalo. Četla jsem na jednom blogu , že lidé mají na podzim často deprese. No možná jsem odolnější jedinec. Podzim je to nejlepší období na přemýšlení ( jako by mě někdy nějaké jiné přemýšlet zabránilo)(zní to divně) (dejme tomu čas na čtení) ( nezdá se vám , že je tu přezávorkováno, ?). jediné co mi teď vadí je moje nemoc. Za dnešek jsem vypila snad litry heřmánkového čaje.
Možná si někdo všiml nového designu , snad se vám , alespoň trošku líbí. Mě se líbí za prvé proto ze je jednoduchý( jednoduchost se
mi vždycky líbila , je v ní krása ne , žže bych se chtěla chválit) a za druhé pro to , že jsem si ho udělala sama ( není to zázrak vím to , ale já si se svým počítačem v těchto věcech moc nerozumím , vlastně jsem dost netechnický typ , tak se mě neďivte , že jsem kapánek na sebe hrdá.). Proběhli tu i jiné změny, snížila jsem počet rubrik na minimum. Mějte se fanfárově já letím dokreslit absolvenskou práci.