.

Prosinec 2010

Silvestr, rok 2010 a přecevzetí :)

30. prosince 2010 v 20:28 | Niki Roselin |  Time to write
Přemýšleli jste nad rokem 2010? Pro mě to byl snad nejlepší rok, až na pár věcí. Nejlepší hlavně v tom , že jsem začala 6.ledna chodit s M., taky mě dovolili nechat si moje milovaný štěňátko ( teď už to takový štěňátko není, ale spíš takovej maxipes). Rok 2010 byl pro mě moc důležitým rokem taky v tom , že jsem se poprvé doopravdy zamilovala, a není to žádný dětský poblouznění kterých jsem zažila desítky. Asi si budete myslet , že jsem naivní , ale vím že on je ten pravej(uznávám je to divný to vědět už v 16). Tento rok se stalo toho dost, ale (skoro) ničeho nelituji.
Poslední dobu se blog stává mojí závislostí ♥. Ale abstinovat nechci. Miluji to tady.
Dneska je vážně zvláštní den, víte jak jsem sem psala o té mojí kamarádce s kterou jsme se nebavili? No tak dneska jsme se usmířili. A jsem za to moc ráda. Chtěla jsem to udělat už dávno , ale nenašla jsem odvahu , až teď.
Silvestra si chci jednou maximálně užít a mám plán, tak s celého srdce doufám že mě vyjde.
Dáváte si novoroční přecevzetí? Já každý rok, ale neuplyne ani konec ledna a jako bych žádný nedala. Taková už jsem. Ale letos to chci dodržet musím
mít k tomu pevnou vůli.
A jaký to budou?

Kryz U. velká dávka inspirace

29. prosince 2010 v 17:00 | Niki Roselin |  Fashion
Poslední dobu často projíždím lookbook miluji tu stránku den ode dne víc a víc. Je to pro modní nadšence jako jsem já taková bible. Objevila jsem tam jednu slečnu a její styl mě tak uchvátil že jsem ho jsem musela dát. Pro mě je to královna fashion ♥
jen škoda že kdyby si to oblékl kdokoli v Čechách , byl by divněj, no jo češi tomu ještě nerozumí. Tak se můžeme jen dívat a sbírat odvahu abychom pak mohli takhle vyjít do českých ulic…



Šestnáctiletá ...♥

28. prosince 2010 v 22:22 | Niki |  My little thing
Tak jo. Dneska už patřím mezi šestnáctileté♥ těšila jsem se na ty narozeniny jako blázen. Babička říká , že šestnáctiny jsou nejúžasnějšími narozeninami a rokem , který prožila. Tak já si je snad taky užiju. Proč to snad? Tento rok jdu na střední a mám s toho velký strach, bojím se že se nedostanu tam kam toužím jít a když už jo nenajdu si tam nikoho kdo by se mnou bavil. Jsem introvert a mám ráda svůj klid svoje jistoty, ale na druhou stranu toužím po přátelstvím. Jsem složitá.
Ani netušíte jak jsem byla dneska překvapená když před našimi vstupními dveřmi stál Michal s plnou náručí růží, bylo jich šestnáct ♥ to pro mě nikdy nikdo neudělal , byla jsem tak překvapená a dojatá že se mi chtělo vší tou láskou co jsem najednou cítila brečet. On mě miluje. A já jeho. Dostala jsem od něj ještě prstýnek a je nádherný. Šíleně mě připomíná snubák. Zítra bude rodinná oslava, ale na tu se netěším. Ale i tak to byli ty nejlepší narozeniny co jsem měla.



Ten jemnější prstýnek je od mojí jediné lásky  a ten druhý od maminky. Oba jsem dostala dneska k narozeninám. Takže budu mít dva nejdůležitější lidi symbolicky pořád u sebe.

no jo tak vipadám , když jsem nenamalovaná :)


A ta nejkrásnější kytice na světě. Protože je od něj :) a jen moje :)

Kamarádství, tak křehký a jedinečný cit ...♥

27. prosince 2010 v 14:55 | Niki Roselin |  Time to write
Měla jsem jednu kamarádku. Kamarádili jsme spolu dlouho, trávili jsem spolu snad všechen volný čas, každé prázdniny. Všechno jsme si říkali , chodili spolu na procházky, venčit psy, nakupovat a povídat jsme si dokázaly celé hodiny. Nebo ty výlety na kole. Ale už se to nebude opakovat. Ztratila jsem ji. Přišlo mi , že často flirtuje s mým klukem a on si mě pak ignoruje nebo mluví jen o ní. A když nás šlo ven víc ( ještě kamarád mého kluka) tak si všímali většinou jen jí a já tam byla na víc. Ale nepochopím proč jsem ji za to odsoudila a nezvala zrádkyní , nejdřív jsem si o tom měla promluvit a ne svést všechnu chybu na ni. Ale hodilo se mi to , chtěla jsem věřit tomu
že, ona ho nabaluje , a on za nic nemůže. Dost jsem si toto namlouvala , až jsem tomu začala věřit. Nebavíme se spolu. Ona se hrozně změnila, není teď taková jakou jsem ji znala. Našla si jiné kamarádky a mě už nepotřebuje, když se podívám na její facebook , má tam tolik fotek s jinýma kamarádkami a určitě si našla i někoho kdo nahradil mě. Už mě nepotřebuje, nestíská se jí a nestojí o mě. A můžu si za to sama. Pro svoji hrdost jsem ztratila někoho hrozně důležitého. Už žádné prázdniny nebudou jako dřív a to mě moc mrzí. Poslední dobu mě trápí tolik věcí a vím že, by mě dokázala pomoc , ale musím se s tím poprat sama. Mám i jinou kamarádku a mám ji moc ráda. Ale každá z nic je jiná proto mě chybí i K.. A co můj přítel? Určitě se ptáte jestli mě to stálo za to , obětovat přátelství kvůli klukovi. Asi ano, ale poslední dobu zjišťuji , že pro něho nebudu asi tak důležitá jak jsem si myslela. Chodíme spolu už rok, ale přesto mě nechce seznámit s jeho sestrou nebo mamkou, a když jsem se zeptala na úplnou maličkost ( jestli nosí jeho mamka brýle) urazil se a řekl že jsem někomu řekla aby špehoval jeho rodinu. To se mi dost dotklo. Jako bych to měla za potřebí. Mám mě pak vůbec rád , když nechce abych věděla jak vypadá jeho mamka?
Jak mám získat kamarádku zpátky?


Vánoční dárky

26. prosince 2010 v 16:14 | Niki Roselin |  My little thing
Tak co moji milovaní jak jste přežili svátky? Já nějak ano, když se mi zdá že kouzlo Vánoc mi nějak uniklo. Ale i tak
bych chtěla aby trvaly déle. Sice bych jen seděla po návštěvách a jedla cukroví , ale stejně zbytek roku je pěkně stereotypní, tak že změnu z radostí uvítám.
Na těch to Vánocích mě něco chybí a nutí mě přemýšlet co, ale za boha nemůžu přijít na to co to je, ale dárek to není. Těch jsem letos dostala hodně. Hlavně oblečení. Tak jsem něco vyfotila.
PS- nelekejte se článek bude asi dlouhý

Cortty moje velká psí láska , se divím že byl ochotnej se tak fotit

Šarlatánka

21. prosince 2010 v 20:41 | Niki Roselin |  Time to write
Všem se moc omlouvám , že jsem týden nic nepřidala, jednoduše jsem nestíhala. Víte, jak to teď je Vánoce jsou
za dveřmi , všichni učitelé si myslí,
že máme jen jejich předmět a to šílený shánění
dárků. Nedivím se lidem co Vánoce nesnáší , pomalu začínám patřit mezi ně , čím jsem starší tím ztrácí svoje kouzlo , už nikdo nepředstírá že je Ježíšek.A že by někdo,kromě mě vyzdobil byt? Akorát mi nadali. Tak jak pak se mám na něco těšit ?
Většina článků co tu mám jsou napsaný , protože mi k tomu něco vyprovokovalo. A dneska teda silně. Moji rodiče jsou divní a to dost! Věří všelijakým alternativním blbostem. Třeba dneska volali nějaké paní co se o to zajímá a ptali se samozřejmě na mě ! Nedovedete si představit jak jsem ještě teď naštvaná. Já ničemu takovýmu nevěřím ,jen tomu co je vědecky podložené a určitě nevěřím nějaké ženské , která mě nikdy neviděla , že mám problémy se slinivkou, játry, nejsem psychicky stabilní a kdo ví co ještě. Ona si myslí , že každá nemoc má psychický původ, takže asi pokud máme rýmu měli by jsme jít k psychologovi. Nutí mě jíst nějaký kapsle prý to vyléčí moji nemoc( věřte mi , že na tu nemoc není lék a je dědičná) , ale já to odmítla , tak jsem se s rodiči pohádala, a ti mi zakázali jít na zdravku! Chápete to? Jenom proto , že nevěřím cizí ženské , která mi chce krmit bylinkami na nemoci který nemám.
Ach jo , život dokáže být pěkně složitej.

snadno nahraditelná jednotka

16. prosince 2010 v 19:28 | Niki Roselin |  Time to write
Nechci nic psát v mých depresivních chvilkách , ale nemohu si pomoc , vlastně se s toho potřebuji vypsat. Tak mě omluvte.
Tento pocit mě hlodá už dlouho, putuje mým nitrem sem a tam a mě to víc a víc zneklidňuje. Vím , že to tak je. Taky jste měli někoho koho jste ztratili, třeba hádkou nebo nedorozumění? Já ano , byli jsme kamarádky snad celé roky, věřila jsem jí a měla ji moc ráda i přes pár hádek co jsme spolu prožili by se dalo říct , že to byla moje spřízněná duše. Moje nejlepší kamarádka. Ale čas běžel dál jak to má v popisu práce a my vyrostli , a já se zamilovala a to byl kámen úrazu, protože svůj poklad jsem si střežila jak jen jsem mohla, a byla žárlivá. Hodně! A tak jedna hádka, jestli se jí tak vůbec dá říkat , zničila dlouholeté přátelství. Moje kamarádka se mezi tím změnila stala se s ní puberťačka se vším všudy, na rozdíl ode mě asi jsem tohle stádium přeskočila či co jinak si to nedovedu představit za pár dní je mi 16 a pořád nic. Ale to tu teď nejde. Jedno mi s touto ztrátou došlo jsem lehce nahraditelná. Nepokusila se abychom se nějak usmířili nebo tak něco, šla dál. Dneska mi to došlo znova, když mi jen tak mimochodem jako by se bavil
o počasí ,řekl M. kamarád , že je M. v nemocnici. Že mu to volal. Ale proč to nevolal mě? To mu nestojím ani za tohle?
Ostatní říkali , že ho dneska viděli , tak já nevím jsem zmatená nevím co si mám myslet. A myslíte že mi bere mobil? Ne. Ale přesto mu bláhově volám dál a ze slzami v očích doufám že mi to zvedne. Ámen.


dávno minulé časy?

14. prosince 2010 v 21:18 | Niki Roselin |  Time to write
Co v dnešním světě znamená slovo hrdost? Jen přebytek z dob dávno minulých? A co slušnost ta se poděla kam? Proč se ten náš milovaný svět tolik mění? Jaké je to asi pro naše babičky , které byli zvyklé na dobré vychování a slušnost, žít
v tomto uspěchaném světě?
Kam se poděli gentlameni , kteří psali básně a dvořili se svým milovaným? A neříkejte
mi že vymřeli s dinosaury , no není pravda s jedním chodím. No nebylo by hezké , kdyby nám zase psali básně jako v románech od Bertice Smallové ?
Ale ta doba je už pryč. A my se musíme smířit , že už s námi muži nejednají v rukavičkách. Vlastně je to i dobře. Jsme emancipované, cílevědomé a jdeme si za svým , to naše babičky zřejmě neznali. Jejich muži je možná milovali , ale je láska nestačí chce to něco mnohem víc - důvěru a porozumění. Chceme sobě rovné partnery a málokterá stojí o život u plotny a kupu dětí. Chceme víc! A nebojí se nás pak náhodou? Nebudeme si lhát od těch dob co jsme byli jen matkami a manželkami neuplynula dlouhá doba, stály jsme po jejích bocích a vždy tu pro ně byli. Ale nejednou jsme se změnili , dalo by se říct, že jsme zmužněli, nabrali jejich sílu a sebedůvěru a nesmělími
kroky vstoupili do světa vědy , zdravotnictví a politiky. Jsme stejně mocné a neústupné jako ani, ale nezačali se nás bát? Jsme na vzestupu a co když za chvíli budeme ,, vládnout" mužskému světu? Chci se toho dožít. Ale nebudeme stejně bezcitní jako oni ? původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném , tak doufám , že vás můj názor nevyděsil.

Nejsem hrdá Češka, aneb I ♥ Anglie

11. prosince 2010 v 17:15 | Niki |  Time to write
Taky máte občas pocit , že jste se tady vůbec neměli narodit a táhne vás to jako magnet jinam? Já mám tenhle problém a začíná to být silnější než já , kdyby mě tu nedržel M. a rodina právě bych seděla v letadle směr Anglie. Nejsem hrdá Češka , stydím se za svoji zemi ,která je udělaná pro zloděje , stydím se na vládu která je směšná a která tak ráda leze USA do zadku (promiňte mi ten výraz). Cítím se jako Angličanka. A čím víc na tom přemýšlím ,myslím si že se stala někde chyba já jsem se měla narodit tam. Možná to zní šíleně , ale mám některé ,,anglické" vlastnosti např. mám smysl pro tradice (kromě Velikonoc) , dalo by se říct že jsem studený čumák ( ale to je málo angličanů), moje nejoblíbenější počasí je mlhavo a déšť ,taky nemám typicky slovanský rysy jako jsou tmavší vlasy - moje jsou plavé a občas zrzavý proužek a mám hodně světlou kůži a taky v naší rodině nejsem nikomu povahově ani moc vizuálně podobná ( ale vím , že jsem jejich).
Anglie se mi vždycky líbila, ale zlomilo se to ve mně až když jsme tam jeli, uchvátila mě její atmosféra a styl života. A Londýn? Pro mě král měst, miluji ho i přesto že je to velkoměsto na každém rohu je nějaký park a ty obchody♥.
Vím, že tam budu jednou bydlet a pokusím se získat i anglické občanství. Budu mít menší útulný cihlový domeček porostlí břečťanem, budu doktorka a hlavně tam budu žít sním. A věřte mi , že pro svůj sen udělám cokoliv.

PS- pár mých fotech s Anglie, zítra nebo v týdnu jich sem dám víc
PS 2 - Co říkáte na nový design? Mě osobně se moc líbí


Milá maminko...

8. prosince 2010 v 22:02 | Niki |  Time to write
Taky vás štvou ty rozmazlené slepice co jsi jenom stěžují na celí
svět a ony jsou ty největší chudinky? Pár jich takových znám. Většinou to nějak přejdu, ale co mě nejvíc dokáže dorazit je to jejich stěžování na svoji mamku. A nebojí se ani oslovení jako je p**a nebo ta k***a a to jen proto že jim nedovolili nějakou maličkost jako třeba jim o něco míň snížili kapesné nebo jim nedovolí jít dřív ze školy. Já to nedovedu pochopit jak něco můžou říct o ženě která jim dala život,která
je porodila a naučila je všechno co v tu chvíli potřebovali umět. Možná se vám teď zdám jako nějaký mamánek a nedivila bych se vám , nestydím se za to že mám ráda svoji maminku je to pro mě moc důležitá osoba. Nemám takový vztah k otci. On mě nepovažuje ve svém životě za důležitou osobu asi stejně jako já jeho.
Ale zpátky k tématu.
Nepřijde mi to k jejím mamkám fér , ony to s nimi myslí dobře a určitě si nezaslouží aby se o nich jejich milované dcerušky takhle bavili.
Jo taky mě někdy mamkou vytočí
a jsem na ni hrozně naštvaná , ale i tak bych nic takového neřekla, to po tom všem co pro mě dělá si prostě nezaslouží. Kde se poděla slušnost a úcta k matkám, kterým podle mého názoru hodně ?



tak trochu jiná elegance

6. prosince 2010 v 17:00 | Niki Roselin |  Fashion
Untitled
Nevím jak se vám toto kombinace bude líbit. Ale mě se líbí , mám ráda takový styl. To sáčko uniformního stylu možná dostanu k vánocům , poslední dobu na těchto věcech ulítávám připomínají mi Anglii.Ty ryfle jak by řekla babička, jsou správně chuligánský a k tomuto saku se mi dobře hodí. A proč bílé triko? Podle mě se k tomu hodí nejvíc . A jak se líbí vám tahle nedbalá elegance?

klukofóbie

4. prosince 2010 v 22:05 | Niki Roselin |  Time to write
Všimla jsem si na sobě jedné věci a teď nepočítám to kilo navíc ( že já tu čokoládu jedla no dvě a pak asi litr kakaa no dobře pak několik perníku, ale když je umí babička tak dobře upéct) zpátky k tématu všimla jsem si, že se začínám bát kluků. Bála jsem se jich vždycky ale ne po fyzické stránce. Přiznala jsem si to teprve ve čtvrtek , co mě kluci váleli ve sněhu , byli docela agresivní a bylo jim úplně jedno že jich je patnáct a já jsem jedna, rvali mě sních pod bundu ( mám nemocný ledviny a nikdy mě na ně nesmí být zima tak čekám kdy onemocním) , kopali sníh do obličeje a drželi mě násilím na zemi. Naštěstí šla kolem učitelka jinak nevím jak bych tam dlouho ležela. Nemám nic proti válení
ve sněhu , ale jen s mýma kámoši ti ví kam můžou zajít a co je už dost a nikdy by neudělali tohle.
A další věc co mě vyděsila k smrti byl můj kamarád, byli jsme ze školou na výletě a po cestě zpátky se mu kluci posmívali a on jak zastavil autobus si je všechny pochytal a zmlátil, ale nejvíc toho blbečka( myslím tím mýho bývalého). Nikdy jsem ještě neviděla se někoho takhle prát, kdyby je kluci neodtrhli asi by ho kamarád zabil.
A pak mě kdosi řekl ať ho uklidním. Skončilo to tak že on uklidňoval mě celou cestu domů.
Ale je pravda že si to zasloužili. Jen jsem netušila kde se v mým kamarádovi ( v tom samém , kterého znám už patnáct let a vždycky se ke mně choval tak hezky) vzalo tolik agrese. Ale vím , že by se takhle niky nechoval k holkám.