.

My little thing

Polonéza ♥

13. února 2011 v 20:24 | Niki Roselin
Teprve včera jsem si uvědomila, jak čas rychle a nezadržitelně plyne, už se nikdy nevrátí.
Včera jsem zažila jeden s nejlepších večerů v mým životě. Tancovala jsem polonézu. Nedovede si představit jak to byl úžasný večer. A taky tréma. Takovou jsem ještě nezažila. Bože jak já zvládnu přímačky? Třepali se mi ruce a
nemohla jsem dýchat, ale můj taneční partner a nejlepší kamarád v jedné osobě byl mojí velkou oporou. Bez něj bych nikdy netancovala ( nebo by na můj antitalent nikdo neměl nervy), před tím mě uklidňoval a pak při plese povzbuzoval pohledy. To se pak samozřejmě nelíbilo M. , proč jsou kluci tak žárlivý a vidí něco tam kde nic není?

Ale i přesto všechno jsem si to maximálně užila, s holek se ten večer jako mávnutím kouzelným proudkem stali princezny a s kluků gentlameni. Nemohla jsem některé ani poznat. Taky jsem čekala že to nevyjde( co byste od nejhorších tříd na škole mohli čekat) , ale řekla bych že jsme všechny přesvědčili že takový nejsme a ukázali se
v tom nejlepším světle.


Ale proč to tak rychle uteklo? Pětiměsíční práce je tak rychle pryč. Ten čas tak moc letí. A už se nikdy nevrátí, zůstají mi jenom vzpomínky. Co časem vyblednou.


Dávám vám sem pár fotek s polonézi. Je jich opravdu málo další fotky budu mít až za týden.. tak snad se vám budou líbít.

Šestnáctiletá ...♥

28. prosince 2010 v 22:22 | Niki
Tak jo. Dneska už patřím mezi šestnáctileté♥ těšila jsem se na ty narozeniny jako blázen. Babička říká , že šestnáctiny jsou nejúžasnějšími narozeninami a rokem , který prožila. Tak já si je snad taky užiju. Proč to snad? Tento rok jdu na střední a mám s toho velký strach, bojím se že se nedostanu tam kam toužím jít a když už jo nenajdu si tam nikoho kdo by se mnou bavil. Jsem introvert a mám ráda svůj klid svoje jistoty, ale na druhou stranu toužím po přátelstvím. Jsem složitá.
Ani netušíte jak jsem byla dneska překvapená když před našimi vstupními dveřmi stál Michal s plnou náručí růží, bylo jich šestnáct ♥ to pro mě nikdy nikdo neudělal , byla jsem tak překvapená a dojatá že se mi chtělo vší tou láskou co jsem najednou cítila brečet. On mě miluje. A já jeho. Dostala jsem od něj ještě prstýnek a je nádherný. Šíleně mě připomíná snubák. Zítra bude rodinná oslava, ale na tu se netěším. Ale i tak to byli ty nejlepší narozeniny co jsem měla.



Ten jemnější prstýnek je od mojí jediné lásky  a ten druhý od maminky. Oba jsem dostala dneska k narozeninám. Takže budu mít dva nejdůležitější lidi symbolicky pořád u sebe.

no jo tak vipadám , když jsem nenamalovaná :)


A ta nejkrásnější kytice na světě. Protože je od něj :) a jen moje :)

Vánoční dárky

26. prosince 2010 v 16:14 | Niki Roselin
Tak co moji milovaní jak jste přežili svátky? Já nějak ano, když se mi zdá že kouzlo Vánoc mi nějak uniklo. Ale i tak
bych chtěla aby trvaly déle. Sice bych jen seděla po návštěvách a jedla cukroví , ale stejně zbytek roku je pěkně stereotypní, tak že změnu z radostí uvítám.
Na těch to Vánocích mě něco chybí a nutí mě přemýšlet co, ale za boha nemůžu přijít na to co to je, ale dárek to není. Těch jsem letos dostala hodně. Hlavně oblečení. Tak jsem něco vyfotila.
PS- nelekejte se článek bude asi dlouhý

Cortty moje velká psí láska , se divím že byl ochotnej se tak fotit

Toužím, chci, doufám...♥

14. listopadu 2010 v 11:03 | Niki

Město mých snů, mých nadějí.Byla jsem tam sice jen jednou , ale zamilovala jsem si toto místo jako žádné jiné, nemám ráda velko města, ale atmosféra Londýna je tak jíná. Je to město historie. Město starých tejemství.


ty šaty prostě miluju ♥

8. listopadu 2010 v 22:29 | Niki
Jo ! Mám šaty na polonézu, a to
jsem si myslela že si nic nevyberu. Hodiny jsem strávila hledání těch pravých.
A pak přijdu do toho salonu a hned mi padnou do oka i když na věšáku nevypadali tak dobře, nechci napsat jako na mě, ale možná to tak bude.
Prostě mě padli jako by byli šití pro mě, jak délka tak střih. A to jsem si jich vyzkoušela hodně ( kolem deseti). Cítila jsem se v nich jako princezna. Jen si v tom tak trošku ( hodně) nedovedu představit jak v tom mám tancovat, se nejspíš při zabiju.



Ta fotka není v dobré kvalitě a už vůbec ne výraz v mém obličeji, jen doufám že se tak retardovaně netvářím pořád. Pro jistotu jsem ji ufikla :-) Tak vám ty šaty aspoň popíšu.
Ty šaty jsou svatební, nejmenší velikost dlouhý až na zem žádný šílený zdobení. Mají korzet a širokou sukni u prs jsou maličký korálky , který se linou kolem pasu a zmizí v sukni. Tá je široká na můj vkus možná moc , ale co už. Ty šaty vypadají tak něžně jako na vílu.

Jeden můj bláznivý nápad

29. října 2010 v 15:05 | Niki
Přemýšlela jsem co mám napsat. A pak mě nepadlo že, vám napíšu o sobě pár věcí, nevím jestli si to vůbec někdo přečte a když jo jestli mě budete pokládat za normální. Ale už jsem prostě taková .

Snad jednou, doufám , toužím...nadpisy nejsou moje silná sránka :-)

26. října 2010 v 20:50 | Niki
Nejspíš jako malá jsem někomu vypadla s kočárku nebo jsem se uhodila do hlavy a tak nějak si to nepamatuji. Je to už skoro týden co jsem na to přišla. Ou jé. Chci být DOKTORKA přesněji řečeno anesteziolog. Jako malá ( menší , při mojí "výšce" je blbý říkat malá) jsem to měnila celkem často, nejdřív jsem chtěla být archeolog,veterinář, redaktorka, učitelka, baletka ( to mě díky baletu do který jsem rok chodila přešlo) a pak jsem nechtěla být nic jen si najít někoho krásného,mladého,hodného,věrného, milujícího a hlavně bohatého (HODNĚ) díky bohu, mě mé zlatokopnické nápady taky přešli. Chci stát na vlastních nohách,nezávislá, být svou paní a to by v tom posledním případě nešlo.
Ten pocit je úžasný, vědět na 110% čím chci být, ten druhý pocit už tak dokonalí není- nikdy to nezvládnu, nedostanu se na vysokou nebo ji nedodělám, nepůjde mi to nebo ještě hůř někoho zabiju. Teď bych si měla lisknout ( to stejně neudělám, na to se mám moc ráda) a říct si že, pokud budu chtít dokážu cokoliv. Cílevědomá jsem dost. Ale musím CHTÍT.
Ta představa mě v bílém plášti s vlasy stažených do drdolu a žijící s pocitem že jsem důležitá
a že, mě někdo potřebuje se mi moc zamlouvá. Ale taky hodně doktorů bývá opuštěných, toho bych se teoreticky mohla bát, no co když tak si koupím psa. Stejně si nedovedu představit , že by se mnou někdo chtěl být ( tím myšleno napořád).
Valnou většinu svého volného času teď zjišťuji co nejvíc podrobností o zdravotnictví , no jo a taky se teď nechávám inspirovat ,,bílými plášti" v televizi . Tak mi všichni držte palce, protože já hodlám za svůj sen bojovat.

prostě miluji....♥

23. září 2010 v 21:19 | niki

Jsem zamilovaná do Andrea Bocelli , no přesněji řečeno do písničky Time to say goodbye. Kdo by ji nemiloval? Sice moje srdce patří hip hopu , ale nemůžu přijít na žádnou jinou , která by se mi líbila víc než takhle. Miluji italštinu, tu melodii, ten text a ty housle. Když tu písničku slyším musím myslet na toho nejúžasnějšího kluka pod sluncem ♥. Kdybych k lásce měla přiřadit píseň byla by to tahle…





Něco o mě :-)

19. září 2010 v 20:15 | niki
Víte na co jsem přišla , že tu u mě čtete ale nic moc o mojí maličkosti nevíte . Tak jsem se rozhodla to změnit:
Narodila jsem se ze znamení kozoroha. Čtyři dny po vánocích. Je mi patnáct ( no za necelí 3 měsíce šestnáct ). Ale nemyslím si , že jsem nějaká šílená puberťačka .Spíš jsem taková podivínka co si doma bude raději číst anglické dějiny ,než někde pařit na diskotéce. Nemyslím si, že by mě něco uteklo a vím jistě že to nebudu zběsile dohánět jako třicítka. Taky nepatřím mezi ty co si musí něco dokazovat pitím alkoholu nebo kouřením. Vyžívám se v plánování a pokud mě někdy potkáte určitě budu zamyšlená. Kdyby se za to dávala Nobelova cena, tak bych ji měla. No ,ale zase nejsem takovej suchar aby jste si nemysleli. Miluji tanec a hip hop. A když se nudím tak kreslím no nebo píšu. Jsem introvert a nerada se někomu otevírám.Ale co opravdu děsí, být středem pozornosti. Řekla bych o sobě že jsem celkem cílevědomá a vím co od života chci. Toužím po kariéře a malém domku , který bude vypadat jako s devatenáctého století s jednou stranu porostlou břečťanem ale to nejdůležitější mít vedle někoho kdo mě může být oporou a koho bych milovala ( mám už jednoho vybraného ♥) .Taky vyžívám v modě
tu mám ráda, ale ne zas natolik abych mluvila jen o tom co na sebe v životě jsou důležitější věci. No když si to tak zpětně čtu, tak si říkám, že asi na nikoho dojem neudělám. Ale co se dá dělat. Už jsem prostě taková.

být sama sebou?

17. září 2010 v 23:15 | niki
Jednou venku mě jeden člověk na kterým mi moc záleží řekl , že se bojí být sama sebou. Přišlo mi to jako hloupost. Ale pak jsem musela o tom nad hrnkem kakaa popřemýšlet. A asi měl pravdu. Jako malá jsem mívala dvě imaginární kamarádky ( nejsem blázen) , jedna byla divoká,kamarádská, oblíbená, krásná,temperamentní no prostě živel. A druhá byla uzavřená,inteligentní,bystrá,ráda četla ale neměla moc kamarádů byla to taková podivínka , ale za to svá a nezávislá. Asi jsem si nějak podvědomě přála být jako jejich mix. A i teď si všímám , že když je mi hrozně skovávám se za úsměv a když mě někdo ublíží tvářím se pořád drsně a že jsem nad věcí i když v hluboko v sobě křičím. Nesnáším být v centru dění, ale někdy to chci. Jindy bývám realistická a pak zase s hlavou v oblacích.Víc jsem ta druhá , ale někdy chci být ta temperamentní, nepředvídatelná a okouzlující místo šedé myšky. Ale asi můj největší problém je v tom že se nedokážu otevřít. Prostě být jen já a ne klon mí fantazie. Zase si ale nemyslete , že jsem rozdvojená osobnost to né. Mám jen takové slabé chvíle. Ale doufám že jinak jsem svá
 
 

Reklama