.

Time to write

někdy je i kopanec do zad cestou vpřed

28. března 2011 v 21:12 | Niki Rosellin
Po dnešku mám čím dál větší pocit že jsem inteligentní J. Chcete vědět proč? Dostala jsem jedničku s matematiky. Aby jste mě chápali matematika není moje silná stránka a když jsem se na tu prověrku vůbec neučila považuji to za úspěch.
Ale toto pondělí nebylo překvapivé jen tou jedničkou. Mám konečně pozvánku na přímačky, kde se píše, že je dělat nebudu. Byl to pro mě šok protože už polovina třídy je buď přijata nebo má tu děsivou pozvánku a já pořád nic. Tedy až do dneška!
Moje nadšení s toho papíru, ale nepřekryla událost ve třídě. Holky si povídaly o dětech kolik chtějí a tak, a když se zeptaly mě a já jím na to řekla že žádný začaly na mě řvát jak pominutý jak jsem blbá a, že je to nejlepší co se vlastně může stát ( moje děloha asi není stejného názoru). Proč někteří lidi tak rádi vnucují jiným svoje představy, když o to nestojí? Byla jsem označena za sobeckou kariéristku. A pak mi jedna spolužačka vmetla do tváře, že stejně nikdy nic nedokážu, nikdy nebudu bydlet v Anglii a nikdy nebudu bez dětí šťastná. Hned co jsem přišla domů a přečetla ten kouzelný papír sedla jsem si nad učení a učila se jako šílená. Těším se jak jednou přijdou na třídní sraz a všem těm pitomcům řeknu co jsem dokázala. A já jsi dovedu jít za svým, věřím si.
Aby jste věděly moje milé slečny nemám nic proti dětem, ale nejsou mojí prioritou. Nechci se nechat zbouchnout po střední a namlouvat si že jsem tak šťastná. Já chci od života víc. Pokud někdy se to stane a já budu mít děti, chci aby ke mně vhlížely byly na mne pyšné.
Když to tak píšu zase ve mně řve zlost. Nesnáším lidi co za každou cenu vnucují lidem ten jejich názor.
Dnešek byl vážně zajímavý den, někdy stáčí jen pár nepěkných slov o tom, že jsem nula a jak mě to nakoplo. Od teď už nebudu mluvit, ale konat.

Proč mě trestá?

17. března 2011 v 20:53 | Niki Rosellin
Někdo tam nehoře mě nemá vůbec rád, ne to je slabé mínění přímo mě nenávidí. Pozoruje mě a trpělivě čeká, na další chybu aby se tomu mohl zasmát , protože on ví že přijde další a další , už mě s toho pozorováním s nebeských výšin zná. Rád mě sráží k zemi, dělá ze mě blázna a snaží se mě zlomit. Nejen že mě dal do vínku to nejhorší co mohl, ani mě ničím neudělal zvláštní, jedinečnou ani chytrou nebo nadanou. Narodila jsem se jako podprůměrná Šedá myška co nikdy nebyla oblíbená nebo uznávaná. Ale aby mě tak ničil? Co jsem udělala tak špatného? Proč zrovna já musím být taková? Jsem jedna velká parodie na úspěšnou, milovanou osobu. A to je dost smutný. Přede mnou by si lidi měli schovávat protože jsem chodící neštěstí, všechno ničím.
A když už po patnácti letech můj život dostane nějaký směr a já jsme konečně jednou šťastná, zas se to někomu nelíbí a všechno mi musí vzít. A mě pak nezbude nic jiného než stát v dešti a dívat se jak moje jediná láska běží ( ano opravdu ode mě běžel) pryč, ani se neotočil , já teď sedím brečím jako malá holka ( což stejně podle M. jsem) řasenku mám snad až za ušima ,cpu se jak pominutá čokoládovýma lupínkama( čokoláda už došla a toto byla jediná sladkost , kterou máme) a i přes to že jsem zarytou ateistkou házím vinu na boha , kterej beztak neexistuje a kdyby jo tak… omlouvám se vám za moji špatnou náladu a že, do vás hustím takový věci. I když si nemyslím že to bude vůbec někdo číst, musím se vypsat, protože pláč a ty lupínky už nezabírají. Taky se už nesmím chovat jako malé děcko a nesmím být taková jaká jsem na M. vlastně bych potřebovala velkou změnu (asi jiné genetická stavba by byla ideální, ale kde ji vzít?) . musím konečně dospět , už je načase.
PS- omlouvám se za tento pitomý příspěvek , který vznikl u záchvatů breku, sebelítosti a pak sebekritiky, nejspíš se mu jednou pěkně zasměju


Tuto kabelu vůbec nemám ráda , ale tato písnička je moc dobrá od toho co odešel M. ji poslouchám pořád dokola a nemám ještě dost, kdyby jste ho to slyšeli zpívat on má ještě lepší hlas než Jared .

Síla slova

16. března 2011 v 17:33 | Niki Rosellin
Odděluje nás to od zvířat a věcí. Je to pro nás typické, jestli podle nadpisu výš hádáte, že to bude něco o slovech tak blahopřeji uhodli jste.Včera jsem byla nakupovat a tak nějak jsem se zaposlouchala co vlastně říkám, například že hrozně miluji nakupování, miluji modrou nebo jsem se slyšela říkat jak miluji jídlo. Co to má všechno společné? Jedno kouzelné slovíčko, které by se nemělo brát na lehkou váhu , proto že má neuvěřitelnou hloubku, sílu a všechno dovede změnit.
Ale pokud budu ( nebo vy budete) ho říkat tak často a připojovat ho k nedůležitým věcem jako jsou třeba hranolky neztratí pak svůj ojedinělí význam?
Je to přece to nejkrásnější české slovo. Tak proč jím tak vzácným slovíčkem plýtvat? Proč si ho nenechat jen pro toho kdo si opravdu zaslouží tyto čtyři slabiky slyšet. A to ty hranolky opravdu nebudou. Pro někoho koho máme opravdu rádi, pro někoho kdo je pro nás všechno celý náš život, celý svět. Ale i když taková pro nás úžasná a nenahraditelná osoba existuje neznamená to , že bychom tím měli končit každou smsku nebo to psát po icq( opět moje chyba) jako by se jednalo o kterékoliv jiné obyčejné slovo. Nechtěli by jste ho moje milé slečny slyšet radši šeptem do ouška? Já jako beznadějná a nenapravitelná romantička ano. Musíme znát jeho cenu a věřte mi že, cena je to ta nejvyšší. Nesmíme tomu výmečnému miluji tě křivdit. Musíme si ho vážit jako drahokamu co to slovíčko mezi ostatními českými slovy opravdu je. Nebo si myslíte , že jde nahradit? Nebo převzít s jiné řeči? Zní I love you, Te amo nebo francouzské Je t'aime tak krásně jako prosté české miluji tě? Netuším jak u vás ale u mě na plné čáře vede ta staromódní čeština.

Ta dnešní doba virtuální, aneb kdo je vlastně Niki Rosellin

14. března 2011 v 18:59 | Niki Rosellin
Virtualita, je všude kolem nás a díky blogu, facebooku, My space, icq… a kdo ví všeho ještě můžeme být její součástí. Ale jsme to pak opravdu my?
Vymyslela jsem si pseudonym Niki Rosellin , moje křestní jméno je Nikola tak od toho to Niki , a Rosellin? To je od rose jako růže, ale nevzpomenu si jak už mě to napadlo.
A začala psát a pomalu ale jistě se s mého blogu vypařovala Nikola a na její místo nastoupil někdo jiný. Ano byla to Niki Rosellin. Je jiná než jsem já, je ctižádostivá, cílevědomá, ničeho se nebojí ani její sebevědomí nedřímá na bodu mrazu, jako její stvořitelce. Ona se umí zasmát situacím u kterých já málem brečím, je silná, ví jaký má nabrat vítr do plachet a kam plout. Ale stejně jeden nedostatek má, NEXISTUJE ! Je jen tu na blogu, ale na ulicích ji nepotkáte. Je schovaná v mojí představě nebo jestli chcete v mojí fantasii. Občas některých situacích se tlačí ven a potlačuje všechny stránky mojí maličkosti , které nejsou zrovna úctyhodné. Niki Rosellin , ukazuje světu vlastně další věc v které nejsem asi úplně normální, můj dalo by se říct vzor je vlastně můj výmysl nebo moje součást, která se tak neprojevuje ?
A co vy , máte taky svoje druhé virtuální já? Můj názor je , že každý je tu alespoň trošku jiný než v ,,civilu". Někdo víc odvázaný někdo opatrný. Možná si někdo myslí že si tu na někoho hraju, ale není to tak. Nebojím se tu tak moc víc se projevit, být víc sama sebou ale tou kterou mám radši. A doufám že se najde i někdo jiný komu se moje vylepšené já alespoň trošičku zamlouvá. Ale jak pak můžeme opravdu vědět kdo se skrývá za druhým monitorem? Nebo jestli je ta slečna opravdu takovou jakou se dělá? Asi nám nezbývá nic jiného než věřit svému úsudku. A ten v dnešní době virtuální musíme mít opravdu dobrý.

Jak jedna docela obyčejná blogerka ztratila iluze...

4. března 2011 v 18:35 | Niki Rosellin
Jako ještě malá holčička jsem toužila stát se archeoložkou ( princezny mě nikdy moc nebrali). O pár měsíců později jsem si zase přála kamarádku. Možná tím že jsem byla ještě prcek nebo to nebylo zas tak důležité jsem to vypustila s hlavy, ale když mi o pár let později umřel jediný ( psí) kamarád v náručí s tím jeho pohledem jako sbohem má kamarádko a já na něj každý den čekala a doufala že se mi vrátí, vyhlížela jsem ho chodila na jeho hrob si s ním povídat, ale pořád nic. Tehdy, když jsem si uvědomila, že se už nikdy nevrátí jsem poprvé ztratila iluzi o světě, spravedlnosti a o životě.
*
Teď jsem asi o deset let starší a dalo by se říct , že i rozumnější. Za těch uplynulých deset let se toho stalo hodně, moc se toho změnilo a změnila jsem se já.
Získala iluze nové a ty , postupně také ztrácela, už nechci být archeoložkou ale anestezioložkou, kamarádku už taky mám a Endyho zastoupil Corty. Planeta Země se stále otáčí kolem své osy a jak můj tak i životy jiných jdou stále dál.
*
Ztráta mé poslední iluze, přišla teprve nedávno. Můj pohled na celou lidskou populaci změnila jedna cesta autobusem, nebudu vám tu všechno vypisovat postačí když vám řeknu , že mě jeden rómský spoluobčan dost osahával a měl nemístné poznámky na moji maličkost. V ten den jsem poznala jací lidé jsou. Už neví co je to úcta k druhému člověku. Co je čest nebo zdvořilost. A gentlamani? Není pravda , že vymřeli s dinosaury jako většina neotesanců tvrdí ( nejspíš jen proto aby nemuseli pomoct holce do kabátu nebo podržet dveře staré paní protože to se teď nenosí), vím to s jedním gentlemanem chodím a přála bych vám všem slečnám aby jste někdy taky takového potkali.
Ale není to jen kluky. I holky dřív byli jiné, nemluvili tolik sprostě, některé nebyli tak do větru, ale je taky pravda že byli víc řízené muži. Nechci se chovat jako nějaká puritánská tetka, to vážně ne.
Nezažila jsem jinou dobu, než tuto , ale mám moc ráda vyprávění babičky. A je zněj zřejmé , že se doba změnila města jsou víc nebezpečnější, lidé víc kradou a to i ti kdo by měli zákony ctít, víc se vraždí je mezi námi větší rivalita a jde nám někdy jen o jedno o PENÍZE. A tohle není moc hezký svět. Kam až to povede dál? K válce, nebo jsem moc pesimistická? Ale rozhodně by se už mělo něco stát.

Jsem nenapravitelná, ale jsem taková jenom já?

2. března 2011 v 19:02 | Niki Rosellin
Dneska jsem byla konečně po dlouhé době na procházce ze psem, nemám vůbec chuť s ním poslední dobu někam chodit, protože mě vždycky uteče. Je nenapravitelný, ale když se tak na tím zamyslím jsme takový někdy všichni. Nebo ne? Například já, vím že bych neměla být tak tvrdohlavá a nehádat se kvůli každé blbině, ale stejně to udělám zas a zas. Říká se , že se lidi poučí se svých chyb, ale podle mého názoru ta chyba musí být velká, něco změnit, musí to být velká facka. A to nevím jak vám , ale mě se stane jen občas. A když se nestane to něco velkého co nám se vším zatočí tak ty malé chyby budeme dělat pořád ( alespoň já), nezmiji zubní pastu s umyvadla, budu dělat věci do školy na poslední chvíli, když se s někým nechci bavit stále budu předstírat že poslouchám mp3ku, ale tohle jsou jen drobnosti.
Dokážete si představit jaké by to bylo kdyby lidé nedělaly chyby? Asi by nikdy nemusela být žádná válka, násilí, rozvody… Ale také bych nebyla já. Jsem takový malý selhání antikoncepce, jsem tu vlastně jen proto, že se stala někde chyba.
Nebylo by bez chyb lidstvo moc dokonalé? Ano některé chyby moc bolí, jsou nezvratné, ae posunují nás i přesto dopředu. Vlastně nás dělají takovými jakými jsme.
Pak se teda nikdo nemůže divit , když budu mít ve škole tahák . Ano chápu že se podvádět nemá, ale když ono je to tak lákavý a látku co naznám, že potřebovat nebudu se někdy tahkle
chytře ,,naučím". A víte co v tomto, v hádání a v nepořádku jsem prostě nenapravitelná! Tak vlastně tomu Cortymu nemám co vyčítat.

SEX ♥

24. února 2011 v 18:41 | Niki Rosellin
Už dlouho jsem nic na téma týdne nenapsala, tak přišel čas to tímto zajímavým tématem napravit.
Sex. Zajímavé téma, četla jsem už pár článků a pár slečnám se toto téma nelíbí, vždyť na blog chodí i děti! Ale co, pokud ty děti budou chtít najdou si to na internetu, na to jsou šikovné dost, a ne všechno může být hezké. I já si vzpomínám na svoji éru ,,bravíček".
A jaký mám názor na sex já? Podle mě je to ten nejkrásnější bod vztahu dvou zamilovaných lidí. Jak jinak si dokázat lásku, intimitu nebo vzájemný soulad? Ano držení za ruku nebo líbání je fajn, ale jednou až se budete cítit připravení , poznáte kdy je čas postoupit o level víš.
Ale k tomu je potřeba moc moc moc důvěry, pocitu bezpečí ale hlavně lásky.
Nebylo by to bez lásky jako rozmnožování zvířat? Nevím jak Vy , ale já jsem toho názoru že ano, sex bez lásky je jako kniha bez textu. Jen s láskou je to milování, odrývání malých tajemství.
Proto snad nikdy nepochopím takové ty lásky na jednu noc, je to jen takové ukojení vášně a o tom by to být nemělo.
Ale nad čím dokážu opravdu žasnout jsou některé holčiny, které mě řeknou že teprve až se zbavili panenství začali pořádně žít a nejde říct , že by ta slečna měla dlouhodobý vztah , nebo vůbec nějaký. K čemu je dobrý tento hon za ztrátu panenství? Jen proto aby řekli , tak už to mám za sebou. Moje babička říká ,že sex udělá s dívky ženu, ale je to vážně pravda? Možná ano, ale jen pokud je s opravdové lásky. To že o to přišla kdoví s kým v clubu na wc, to asi ne. Ale co když váš přítel tlačí a prostě to chce a Vy e na to ještě necítíte. Mám jen jednu radu, pokud vás miluje počká. Ať si vezme příklad s Edwarda Cullena, ten na tu pravou chvíli čekal 1800 stan knihy v posledním díle. Ale ať nečeká zase moc dlouho.
Teď už mi jen zbývá napsat, že i přesto že je sex věc šíleně krásná, vášnivá a ničím nenahraditelná, měla by jak už jsem psala být vždycky s lásky , jen tak se zní stane věc za kterou se nikdy nebudeme stydět a jen tak poznáme jak to má opravdu fungovat.
( téma týdne)

co je nového?

23. února 2011 v 20:15 | Niki Rosellin
Tento týden mám opravdu nabitý a moc nestíhám přidávat , což mě celkem mrzí. Zítra píšu docela těžkou prověrku s chemie , tak mi držte palce. Ale už dost o mě .
Líbí se vám tyto hnědé barvy? Mě hrozně moc. Nemůžu se dočkat až pojedu nakupovat a něco v této barvě si koupím.
Řekla bych že budou slušet víc brunetkám než blondýnkám , ale to je jen můj názor. A víte co se na tom nejvíc líbí mě? Ta brašna! No není dokonalá?
PS- zítra se konečně vrhnu na pořádný článek.
Untitled

strach...:(

18. února 2011 v 19:45 | Niki

Konečně jsem se dostala taky na blog. Tento týden byl pro mě dost náročný, hlavně psychicky. Tak se moc omlouvám za neaktulizaci.
Měli jste někdy opravdový strach? Ne jako u nějakého filmu, ale jako skutečný při kterém se vám klepou ruce, třese hlas a nevíte co a jak?
Vždycky jsem si myslela že strach ovládám , vždycky vím co mám dělat. Když se dívám na nějaký horor vždycky si po tom chvíli čtu abych na to u usínání nemyslela, když jsem nešťastná kvůli M. jím čokoládu a poslouchám hip hop, když se pohádám s otce ( nemáme spolu zrovna vřelí vztah a hádáme se opravdu často) tak si všechno zapíšu a myslím na ten den kdy mu to všechno ukážu!
Ale co když mám strach o svoji budoucnost? A ještě o pár dalších nemalých věcí? Čokoláda už nefunguje a stejně bych za pár dní nezapla žádné svoje kalhoty. Popovídat si nemám s kým. Jsem na všechno sama. A Michala s tím otravovat už nechci.
Ale víte co? Alespoň si za takových situacích uvědomíte, že i přes to že je kolem vás plno lidí na problémy jste většinou sami. Vlastně na celý život.


PS-Omlouvám se, že tu tak fňukám, potřebovala jsem se vypsat. Zítra napíšu smyslu plnější článek to slibuju.
kldskmvd

Je to krása?

8. února 2011 v 19:38 | Niki Roselin
Na internetu je tolik blogů. Dali by se dělit do určitých skupin nejen jak jsou dobře psané ale i podle toho o čem jsou. Prolezla jsem jich opravdu stovky , ale nejvíc jsem žasla u pro Ana blogů. Některé jsou opravdu šílené , musím přemýšlet nad intelektem pisatelek ( ne že já bych byla nějaký Einstein). Ale taky, která z nás by nechtěla být krásně hubená? Já osobně ano, možná bych měla o něco větší sebevědomí, ale tím by to asi skončilo, tak proč zacházet do extrémů? Opravdu je důležité jestli nosíš XS nebo M?
Jsme přece Slovanky, a tím teď nemyslím že pro mě ideálem krásy je Věštonická Venuše. Asi prostě máme mít trošku zakulacené tvary, a řekla bych že klukům se taky víc líbí holka co má zadek, prsa.. no prostě že ji mají za co chytnout.
Přiznávám že,se jednou za čas mě taky popadne hubnoucí období, ale nemám na to pevnou vůli nebo až příliš miluji čokoládu. To mě většinou nevědomky pomůže M. třeba když mě řekne že se mu líbím. To pak stojím před zrcadlem a říkám si že to není tak špatné. A víte co? Mám se ráda i přesto že mám někdy vztek na svoje nohy, mohla bych mít větší prsa nebo menší zadek. A znám spousty holek co nejsou nejštíhlejší ale sluší jim to víc než těm vyžlatům.

Ale měřítko krásy máme každý nestavený jinak, někomu se to prostě líbí, je to pro něj chodící dokonalost jiný nad tím kroutí hlavou.

Líbí Vám se vám takové kůstky? Je to vážně ještě krása?
 
 

Reklama